Když jsem před devíti lety začínal s analýzou tenisových žebříčků, myslel jsem, že bodovací systém ATP bude přímočarý — vyhraj zápas, dostaneš body. Realita je složitější a současně elegantnější. ATP provozuje systém, kde záleží nejen na tom, kolik zápasů vyhrajete, ale také kde je vyhrajete, proti komu a jak konzistentně. Maximální teoretický zisk činí 21 000 bodů za sezónu — číslo, kterého nikdo nikdy nedosáhl a pravděpodobně ani nedosáhne.
Od sezóny 2026 prošel systém další úpravou. ATP snížila počet zohledňovaných turnajů z 19 na 18 a povinných turnajů ATP 500 z pěti na čtyři. Tohle nejsou kosmetické změny — ovlivňují strategii každého hráče v první stovce.
Best-of-18 — které turnaje se počítají
Jednou mi trenér z českého tenisového prostředí řekl: „Žebříček není o tom, kolik turnajů odehraješ, ale o tom, které odehraješ dobře.“ A přesně to systém Best-of-18 odráží.
Do žebříčku se každému hráči počítá maximálně 18 nejlepších výsledků za posledních 52 týdnů. Ale ne všech 18 je volitelných. Systém má povinný základ — čtyři Grand Slamy a osm Masters 1000 turnajů tvoří dvanáct povinných startů. K nim hráč přidá dalších šest nejlepších výsledků z turnajů ATP 500, ATP 250 nebo ATP Finals.
Povinné turnaje se počítají vždy, i když na nich hráč dosáhne nulového výsledku. Pokud jednička žebříčku přijede na Australian Open a prohraje v prvním kole, těch nula bodů za prohru se mu do žebříčku započítá jako jeden z dvanácti povinných míst. To je klíčový mechanismus — zabraňuje hráčům selektivně vynechávat turnaje, kde by mohli ztratit body.
Maximální teoretický zisk 21 000 bodů by vyžadoval vyhrát všechny čtyři Grand Slamy (4 x 2000 = 8000), všech osm Masters 1000 (8 x 1000 = 8000), ATP Finals (1500) a dalších šest turnajů s maximálním bodovým ziskem. V praxi je to nemožné — nikdo nemůže vyhrát dvacet turnajů za sezónu. Ale jako měřítko dokonalosti slouží toto číslo výborně.
Změna z Best-of-19 na Best-of-18 v sezóně 2026 má praktický dopad především na hráče na hranici top 30. Ti dříve mohli „schovat“ jeden slabý výsledek navíc, protože se jim nezapočítal. Teď mají o jeden místo méně a každý turnaj má větší váhu. Pro absolutní špičku — první desítku — je rozdíl minimální, protože ti nejlepší hráči sbírají body konzistentně.
V reálných číslech to vypadá takto: hráč na 25. místě typicky sbírá body z 20-22 turnajů za sezónu. Dříve se mu počítalo 19 nejlepších, teď 18. Ten devatenáctý výsledek — třeba prohra v prvním kole na turnaji 250 za 5 bodů — se mu dříve nezapočítal, teď se ani počítat nemusí. Ale pokud měl dva nebo tři opravdu špatné výsledky na povinných turnajích, ztráta jednoho vyrovnávacího místa ho může stát několik míst v žebříčku.
Povinné turnaje a penalizace za neúčast
Na první pohled vypadá povinná účast jako omezení svobody hráčů, ale z perspektivy celého systému dává smysl. Bez povinných startů by špičkoví hráči mohli vynechávat Masters turnaje a hrát jen tam, kde mají největší šanci vyhrát. To by snížilo kvalitu startovních polí na velkých turnajích a poškodilo celý okruh.
Penalizace za neúčast na povinném turnaji spočívá v tom, že se hráči do žebříčku započítá nulový výsledek za daný turnaj. V systému Best-of-18 to znamená, že mu jeden z osmnácti míst „blokuje“ nulou. Hráč na pátém místě, který vynechá dva Masters, má efektivně jen 16 míst k využití — což ho výrazně znevýhodňuje oproti konkurentům, kteří nastoupí všude.
Existují výjimky: zranění potvrzené lékařem, osobní důvody schválené ATP, a věkové výjimky pro starší hráče. Hráči nad 30 let s určitým počtem odehraných sezón mají právo vynechat některé povinné turnaje bez penalizace. Toto pravidlo bylo zavedeno jako kompromis — chránit zdraví veteránů a zároveň udržet atraktivitu turnajů.
Od sezóny 2026 klesly povinné starty na ATP 500 z pěti na čtyři. Hráči musí odehrát minimálně čtyři turnaje ATP 500, z nichž alespoň jeden musí být po US Open. Tato úprava reaguje na stížnosti hráčů, že kalendář je příliš nabitý, a dává jim větší flexibilitu v plánování odpočinku.
V praxi to znamená, že hráč, který dříve musel v podzimní části sezóny absolvovat dva turnaje 500, teď vystačí s jedním. Ušetřený týden může věnovat regeneraci, tréninku specifických dovedností nebo prostě odpočinku. Pro hráče, kteří hrají debl i singl, je tato úleva obzvlášť cenná — jejich celkový počet zápasů za sezónu bývá výrazně vyšší než u čistých singlistů.
Bonusový pool — finanční odměna za konzistenci
Tady se dostáváme k části systému, o které se mluví nejméně, ale která má největší finanční dopad. ATP provozuje bonusový pool, který odměňuje hráče za konzistentní výkony na největších turnajích — nezávisle na prize money, které vyplácí samotné turnaje.
Bonusový pool pro ATP Masters 1000 rozdělil v roce 2025 celkem 18,3 milionu dolarů mezi 186 hráčů, což představovalo navýšení o 25 procent oproti základním prize money. Andrea Gaudenzi, předseda ATP, to komentoval jako součást rekordního roku, kdy kompenzace hráčů, komerční příjmy, návštěvnost i globální sledovanost dosáhly historických maxim.
V sezóně 2026 se bonusový pool pro Masters 1000 a ATP Finals zvýšil na 21,5 milionu dolarů a nově existuje i ATP 500 Bonus Pool ve výši 3,07 milionu. Principem distribuce je jednoduché pravidlo: čím lepší výsledky na povinných turnajích, tím větší podíl z bonusového poolu. Hráč, který stabilně dochází do čtvrtfinále na všech Masters, vydělá z bonusového poolu více než hráč, který vyhraje jeden Masters, ale na ostatních vypadne v prvním kole.
Bonusový pool je jedním z nástrojů reformy OneVision, která přetvořila ekonomiku ATP Tour. Celý koncept stojí na myšlence, že tenis nemá odměňovat jen vítěze, ale i hráče, kteří spoluvytvářejí kvalitní soutěž svou pravidelnou účastí. Pro turnaje je přítomnost top hráčů klíčová pro prodej vstupenek a vysílacích práv — bonusový pool je kompenzace za tuto „službu“ okruhu.
Pro hráče mimo absolutní špičku je bonusový pool klíčový příjem. Tenista na 50. místě žebříčku, který konzistentně prochází prvními koly Masters, může z bonusového poolu získat částku srovnatelnou s výhrou menšího turnaje — bez nutnosti vyhrát jediný titul. Je to systémová pobídka ke konzistenci, a z mé analýzy vyplývá, že funguje. Hráči skutečně nastupují na povinné turnaje s větší motivací, protože vědí, že i prohra ve třetím kole má finanční hodnotu přes strukturu bodovacího systému žebříčku.
