Tenisový žebříček ATP a WTA 2026 — bodování, pozice, rekordy

Žebříček není abstrakce.

Tenisový žebříček rozhoduje o všem. Kdo nastoupí na Australian Open bez kvalifikace, kdo dostane nasazení do pavouka a kdo si odveze šek za milion dolarů. To všechno závisí na čísle vedle jména hráče v pondělním přepočtu. Devět let sleduji, jak se bodovací systémy ATP a WTA proměňují, a za tu dobu jsem viděl zmrazení žebříčku během pandemie, přechod z Best-of-19 na Best-of-18 i nástup generace, která přepisuje rekordy starší než většina jejích fanoušků.

ATP zveřejnila svůj první oficiální žebříček v srpnu 1973, WTA o dva roky později, v listopadu 1975. Od té doby prošel systém desítkami úprav, ale základní princip zůstává: hráč sbírá body na turnajích po celý rok a jeho pozice v žebříčku odráží součet nejlepších výsledků za posledních 52 týdnů. Právě tento klouzavý rok činí tenisový ranking jedním z nejdynamičtějších hodnoticích systémů v profesionálním sportu. Každé pondělí se mapa moci překreslí.

Sezóna 2026 přinesla hned v lednu zásadní změnu: ATP snížila počet započítávaných turnajů z 19 na 18 a povinných ATP 500 z pěti na čtyři. Na první pohled drobná úprava, v praxi ale mění strategii celé sezóny pro každého hráče v první stovce. Právě tyto detaily, pravidla, která běžný fanoušek přehlédne, ale které rozhodují o kariérách, jsou důvodem, proč jsem tento průvodce napsal. Od mechaniky klouzavého roku přes bodování na Grand Slamech až po rivalitu Alcaraze se Sinnerem, která aktuálně formuje celý žebříček.

Žebříček není abstrakce. Je to nástroj, který každý týden rozhoduje o tom, kdo hraje na centrkurtu a kdo na zadním dvorci, kdo cestuje první třídou a kdo ekonomkou, kdo má přístup ke špičkovým fyzioterapeutům a kdo se o sebe stará sám. Pro hráče je to číslo, které definuje jejich profesní identitu. Pro fanouška je to klíč k pochopení celého tenisového ekosystému.

Tady najdete všechno, co potřebujete, abyste tenisovému žebříčku skutečně rozuměli. Ne jen znali čísla, ale chápali, proč se mění a co to znamená pro hráče i pro vás jako fanouška.

Jak funguje tenisový žebříček — klouzavý rok a bodový systém

Jednou jsem se na turnaji v Praze bavil s trenérem hráče těsně za první stovkou. Říkal mi: "Můj kluk neprohrál zápas tři týdny, a přesto klesl o dvanáct míst." Znělo to absurdně, dokud jsem mu nevysvětlil, jak funguje klouzavý rok. V tenise totiž nestačí vyhrávat, musíte vyhrávat lépe než před rokem.

Princip je následující. Žebříček ATP i WTA pracuje s oknem 52 týdnů. Každý týden systém přičte body za aktuální turnaj a současně odečte body za stejný turnaj z předchozího roku. Když hráč loni vyhrál Masters 1000 v Římě a letos vypadne ve druhém kole, nezíská nula bodů, ale ztratí rozdíl mezi 1000 body za loňský titul a stovkami za letošní brzký konec. Proto trenér viděl paradox: žádná prohra, ale body mizely, protože jeho hráč loni v tomto období exceloval.

ATP započítává do žebříčku 18 nejlepších turnajových výsledků hráče. Maximální teoretický zisk činí 21 000 bodů. To by znamenalo vyhrát všechny čtyři Grand Slamy, všech devět Masters 1000 a ATP Finals. Žádný hráč v historii se tomuto číslu ani nepřiblížil, ale jako referenční bod ukazuje, jak je systém zkonstruován.

WTA funguje na podobném principu, ale s odlišnými parametry. Tenistky započítávají maximálně 16 turnajů. Aby se hráčka vůbec objevila v žebříčku, musí nasbírat body alespoň ze tří turnajů, nebo alespoň 10 bodů na jednom. Tento práh existuje proto, aby žebříček odrážel skutečnou aktivitu na okruhu, ne jednorázový úspěch.

Právě tento mechanismus dělá z tenisového žebříčku živý organismus. Každý týden se mění rovnováha sil, a hráči plánují svůj kalendář s vědomím, kde a kdy obhajují body. Detailní přehled bodování podle kategorie turnaje najdete v samostatném článku.

Systém Best-of-18 a povinné turnaje od roku 2026

Změna z 19 na 18 zní jako kosmetická úprava, ale její dopad je hlubší, než se na první pohled zdá. V praxi to znamená, že hráčům vypadne z počítaného součtu jeden turnaj, a logicky ten nejslabší. Pro hráče na vrcholu, kteří sbírají body téměř na každé zastávce, to představuje minimální rozdíl. Pro hráče mezi 30. a 80. místem, kteří často doplňují svůj kalendář turnaji ATP 250 s nižším bodovým ziskem, to ale může znamenat ztrátu stovek bodů.

Proč ATP k této změně přistoupila? Hlavní argument byl ochrana zdraví hráčů. Devatenáct povinně započítávaných turnajů plus čtyři Grand Slamy znamená minimálně 23 turnajových startů za rok. Pro hráče, kteří pravidelně postupují do pozdních kol, to představuje přes 80 zápasů za sezónu. Fyzická zátěž, která se podepisuje na zraněních a zkracuje kariéry.

Druhý důvod je finanční. Snížení počtu povinných ATP 500 umožňuje hráčům strategičtěji volit turnaje, kde mohou reálně uspět, místo aby plnili kvótu na akcích, kde nemají formu ani motivaci. To by mělo zvýšit kvalitu startovních polí na turnajích, kde se hráči skutečně chtějí prezentovat. Podrobnosti o všech změnách v žebříčku ATP pro sezónu 2026 rozebírám v samostatném textu.

WTA zatím obdobnou změnu neohlásila. Její systém s 16 započítávanými turnaji je už teď méně náročný. Rozdíl mezi oběma systémy ale nadále roste, což komplikuje srovnání mužského a ženského žebříčku.

Bodování podle kategorie turnaje — Grand Slam, Masters, ATP 500 a 250

Kdybych měl jednou větou vysvětlit, proč některé turnaje "váží" víc než jiné, řekl bych: protože ATP a WTA chtějí, aby žebříček odrážel schopnost hráče uspět proti nejlepším. Grand Slam s 128 hráči v hlavní soutěži a zápasy na tři vítězné sety je jiná disciplína než ATP 250 s 32 účastníky a dvěma sety. A bodování tento rozdíl musí zachytit.

Tato čísla za tituly jsou identická pro ATP i WTA. Rozdíly se ale objevují v bodování za jednotlivá kola. WTA přiděluje proporcionálně více bodů za postup z prvních kol, zatímco ATP koncentruje větší část bodového zisku do závěrečných fází turnaje. V praxi to znamená, že tenistka, která na WTA 1000 dojde do čtvrtfinále, získá relativně vyšší podíl z celkového bodového potenciálu turnaje než tenista ve stejné fázi na Masters 1000.

Tento rozdíl není náhodný. WTA historicky preferuje systém, který více oceňuje progres turnajem; každé další kolo přinese výraznější bodový skok. ATP naopak klade důraz na závěrečné fáze, kde se potkávají nejlepší s nejlepšími. Filozofie za těmito rozdíly sahá k odlišné historii obou organizací a k tomu, jak se vyvíjely kategorie turnajů v mužském a ženském tenise. Předseda ATP Andrea Gaudenzi opakovaně zdůrazňuje, že bodovací systém má motivovat hráče k účasti na nejprestižnějších akcích a odměňovat konzistentní výkonnost napříč celou sezónou.

Pro běžného fanouška z toho plyne jedno praktické poučení: když slyšíte, že hráč "obhajuje semifinále na Australian Open", představte si 720 bodů, které mu za týden vypadnou z žebříčku. Pokud letos v Melbourne prohraje ve třetím kole, získá jen 90 bodů. Čistá ztráta 630 bodů. To je rozdíl mezi 15. a 25. místem na světě.

Systém je ve své podstatě jednoduchý. Když hrajete dobře po celou sezónu, získáte více bodů. Složitost vzniká až v momentě, kdy začnete plánovat, které turnaje hrát a kde investovat energii.

Stojí za zmínku ještě jeden aspekt: bodování za kvalifikaci. Hráči, kteří se do hlavní soutěže probojují přes kvalifikaci, získávají body za kvalifikační kola navíc, které se připočítávají k bodům za výkon v hlavní soutěži. Na Grand Slamu může kvalifikant, který projde třemi kvalifikačními zápasy a dojde do třetího kola, nasbírat solidní bodový balík. To je důležité zejména pro hráče mezi 100. a 200. místem, pro které každý bod představuje rozdíl mezi účastí v hlavní soutěži dalšího turnaje a cestou přes kvalifikaci.

Bodovací tabulky se v průběhu let měnily, ale základní logika zůstává konstantní: čím prestižnější turnaj a čím dále hráč dojde, tím více bodů získá. Žádné bonusy za styl, žádné subjektivní hodnocení. Jen výsledky na kurtu, převedené do čísel, která určují pořadí.

ATP/WTA Race versus žebříček — dva systémy, dva účely

Každý říjen dostávám na sociálních sítích desítky zpráv se stejnou otázkou: "Jak je možné, že Sinner vede žebříček, ale v Race je až třetí?" Je to otázka, která prozrazuje nejčastější nedorozumění v tenisových statistikách, a odpověď je překvapivě prostá.

Žebříček a Race sledují stejné výsledky, ale v jiném časovém rámci. Žebříček pracuje s klouzavým oknem 52 týdnů, v dubnu 2026 tedy stále obsahuje body z dubna 2025. Race počítá jen od 1. ledna aktuálního roku. Proto může hráč, který měl skvělý závěr předchozí sezóny, vést žebříček, i když mu aktuální rok zatím nevychází.

Klíčový praktický dopad: žebříček určuje nasazení na turnajích, včetně Grand Slamů. Race rozhoduje o tom, kdo se na konci roku kvalifikuje na závěrečný turnaj sezóny: ATP Finals v Turíně, respektive WTA Finals. Do Turína postupuje osm nejlepších hráčů v Race, bez ohledu na jejich pozici v žebříčku.

V roce 2025 tento rozdíl vytvořil zajímavou situaci. Carlos Alcaraz vedl žebříček po většinu sezóny díky bodům z předchozího roku, ale v Race ho Jannik Sinner stíhal téměř celé léto. Teprve podzimní Masters v Šanghaji a Paříži rozhodly o tom, kdo zakončí rok na prvním místě Race, a tím pádem s nejvíce body získanými v kalendářním roce.

Pro fanouška sledujícího tenis od ledna je Race intuitivnější, protože ukazuje, kdo hraje nejlépe právě teď. Žebříček je spravedlivější v dlouhodobém měřítku, protože zohledňuje celý rok výkonů. Oba systémy mají své opodstatnění a oba společně vytvářejí kompletní obraz výkonnosti hráčů na okruhu.

Existuje ještě jeden praktický detail, který fanoušci často přehlédnou. Žebříček limituje počet započítávaných turnajů (18 u ATP, 16 u WTA). Race žádný takový limit nemá: počítají se všechny turnaje, které hráč v daném roce odehraje. Proto může hráč, který objede 25 turnajů a nasbírá body na každém z nich, mít v Race lepší pozici než v žebříčku, kde se mu některé výsledky "nevejdou" do kvóty. Naopak hráč, který selektivně volí jen ty nejprestižnější akce, může vést žebříček, ale v Race zaostávat kvůli menšímu počtu startů.

WTA má ekvivalent Race, byť funguje trochu jinak: kvalifikuje tenistky na WTA Finals a odráží kalendářní výkonnost podobně jako u mužů. Rozdíly mezi žebříčky ATP a WTA jdou ale daleko za rámec Race a zaslouží si samostatný rozbor.

Světové jedničky — rekordy a milníky ATP i WTA

Jack Kramer, první výkonný ředitel ATP, to kdysi řekl přímo: na turnajích se rozdělovaly prize money a ty začínaly být stále větší a zajímavější, takže tenisté museli být nasazováni podle spravedlivých kritérií a spravedlivého žebříčku. Tato věta z počátku sedmdesátých let definovala celý smysl pozice číslo jedna. Není to jen čestný titul, je to měřitelný důkaz dominance.

Djokovičův rekord vypadá nepřekonatelně, a v jistém smyslu asi je. Roger Federer, druhý v historickém pořadí, držel jedničku 310 týdnů celkově, a jeho série 237 nepřerušených týdnů na čele zůstává samostatným rekordem. Mezi únorem 2004 a srpnem 2008 neexistoval hráč, který by Federera z trůnu sesadil. Pete Sampras před ním nasbíral 286 týdnů, ale nikdy nedosáhl tak dlouhé nepřerušené dominance.

Co se týče absolutního bodového maxima, i to patří Djokovičovi. V červnu 2016 dosáhl 16 950 bodů v jediném žebříčku — číslo, které ilustruje, jak totální byla jeho nadvláda v období, kdy vyhrál čtyři Grand Slamy v řadě.

V ženském tenise sdílejí rekord nepřerušeného pobytu na prvním místě Steffi Grafová a Serena Williamsová — obě po 186 týdnů. Grafová ale celkově strávila na čele 377 týdnů, což z ní činí absolutní rekordmanku WTA. Martina Navrátilová s 332 týdny dokládá éru, kdy několik hráček dominovalo ženskému tenisu po celá desetiletí.

Carlos Alcaraz přepsal jinou kapitolu rekordních knih. Světovou jedničkou ATP se stal v 19 letech a 130 dnech, čímž se stal nejmladším hráčem v historii, který tuto pozici obsadil. Předchozí rekord držel Lleyton Hewitt, a před ním to byl právě systém žebříčku, který takovému porovnání dal smysl. Bez standardizovaného měření by "nejmladší jednička" byla jen novinářská fráze.

Historický kontext těchto rekordů ukazuje, jak se mění charakter dominance. Éra Federera a Nadala byla o dlouhodobé stabilitě na vrcholu. Djokovičova éra přidala absolutní bodovou nadvládu. Současná generace Alcaraze a Sinnera přináší něco nového: rychlé střídání na čele žebříčku a intenzivní souboje o každý turnaj. O tom, jak se pozice světové jedničky získává a co přináší, píšu podrobně v dalším článku.

Zajímavé je i to, jak se měnila "cena" jedničky v čase. V devadesátých letech stačilo k vedení žebříčku výrazně méně bodů než dnes, protože turnajový okruh byl menší a bodové hodnoty nižší. Sampras vedl žebříček s bodovými zisky, které by dnes nestačily na TOP 5. Naopak Djokovičových 16 950 bodů z roku 2016 odráží éru, kdy Grand Slamy, Masters 1000 a ATP 500 tvoří natolik hustou síť bodových příležitostí, že absolutní dominance se promítá do obrovských čísel.

Na WTA je situace odlišná. Kratší historie (první žebříček až v roce 1975) znamená, že rekordní čísla jsou koncentrovaná do menšího počtu éra. Grafová, Navrátilová a Serena Williamsová dominovaly tak výrazně, že jejich rekordy přežívají dekády. Současný ženský tenis je ale konkurenčnější než kdykoliv předtím: žádná hráčka nedominuje žebříčku tak dlouho jako legendy minulosti, a výměny na čele jsou častější.

Alcaraz versus Sinner — rivalita, která formuje žebříček

Čísla mluví jasně: Alcaraz a Sinner společně vyhráli 11 z posledních 14 Grand Slamů, počítáno od US Open 2022. Žádná jiná dvojice v Open Era nedominovala turnajům velké čtyřky tak výrazně a tak rychle. A přesně tato dominance se přímo promítá do žebříčku. Oba hráči si pravidelně vyměňují pozici na čele a jejich vzájemné zápasy rozhodují o tom, kdo sezónu zakončí jako světová jednička.

Vzájemná bilance k dubnu 2026 hovoří 10:7 ve prospěch Alcaraze. Na Grand Slamech je poměr ještě výraznější, 4:2 pro Španěla. Tato čísla ale nezachycují intenzitu jednotlivých zápasů. Finále Roland Garros 2025 trvalo 5 hodin a 29 minut a stalo se nejdelším finále v historii tohoto turnaje. Oba hráči při něm předvedli tenis, který překračoval hranice toho, co jsem za devět let práce s rankingovou analytikou viděl.

Z pohledu žebříčkové dynamiky je tato rivalita fascinující tím, jak tlačí oba hráče k absolutní konzistenci. V předchozí éře stačilo jednomu hráči z velké trojky vyhrát dva Grand Slamy a pár Masters, aby měl pozici jedničky jistou na celý rok. Alcaraz a Sinner se ale bodově pohybují tak blízko, že jediný turnaj může rozhodnout o výměně na čele. Masters v Indian Wells, Miami nebo Monte Carlu — každá z těchto zastávek představuje potenciální bodový obrat.

Co to znamená pro žebříček jako systém? Rivalita Alcaraze a Sinnera testuje jeho citlivost. Klouzavý rok dokáže zachytit jemné rozdíly ve výkonnosti lépe než jakýkoli jiný rankingový systém ve sportu. Když se dva hráči pohybují v rozmezí několika set bodů, každé kolo na každém turnaji má váhu. A právě to dělá současný tenis tak napínavým. Žebříček není jen číslo, je to příběh, který se mění každý týden.

Z analytického pohledu je fascinující sledovat, jak oba hráči přistupují k žebříčkové strategii odlišně. Alcaraz tradičně exceluje na antuce a tvrdém povrchu, Sinner má silnější výsledky v halách a na rychlých betónech. Jejich bodové zisky se proto kumulují v různých částech sezóny, a klouzavý rok tyto vlny zachytí s přesností, která by v jiném sportu nebyla možná. Když Alcaraz v létě dominuje na antuce, jeho bodová křivka stoupá. Když Sinner na podzim ovládá halovou sezónu, dohání nebo přebírá vedení. Tento ping-pong na čele žebříčku je pro fanoušky napínavější než kdykoli v éře Big Three, kdy Djokovič často vedl s takovým náskokem, že o jedničku nebyla pochybnost.

Český tenis v žebříčku — úspěchy a aktuální pozice

České tenistky obsadily v roce 2025 druhé místo v počtu titulů WTA. Devět trofejí, více získaly jen Američanky se 27. Na mužské straně přidali čeští hráči pět titulů ATP: Lehečka triumfoval v Brisbane, Macháč v Acapulcu a Menšík překvapil v Miami. Pro zemi s deseti miliony obyvatel jsou to čísla, která nemají ve světovém tenise obdobu.

Historický kontext je důležitý. Ivan Lendl se stal světovou jedničkou ATP 21. února 1983, v éře, kdy ještě reprezentoval Československo. Od vzniku samostatné České republiky žádný český tenista na první místo mužského žebříčku nedosáhl. V ženském tenise se to podařilo Karolíně Plíškové v roce 2017, byť jen na krátkou dobu.

Proč Česko nemá mužskou jedničku od Lendla? Není to nedostatkem talentu. Berdych, Štěpánek a nyní Lehečka nebo Macháč patřili a patří ke světové špičce. Problém je v tom, co žebříček vyžaduje od hráče na absolutním vrcholu: dominanci napříč všemi povrchy, konzistenci na Grand Slamech celý rok a schopnost porazit nejlepší dva nebo tři hráče planety opakovaně. Česká škola tenisu tradičně produkuje skvělé hráče pro jednu konkrétní část sezóny, ale celoroční nadvládu zatím žádný z nich neprokázal.

Současná generace Lehečky, Macháče a Menšíka má nejblíž k tomu, aby tuto bilanci změnila. Všichni tři jsou v produktivním věku, sbírají tituly a stoupají žebříčkem. Otázkou zůstává, zda některý z nich dokáže prorazit do absolutní TOP 5 a udržet se tam, protože právě tam začíná reálná šance na pozici jedničky. Aktuální pozice a výsledky českých hráčů průběžně sleduji v článku o českých tenistech v žebříčku.

Na ženské straně je situace ještě zajímavější. Linda Nosková, Karolína Muchová a mladší hráčky jako Sara Bejleková nebo Brenda Fruhvirtová vytvářejí generační vlnu, která může českou stopu v žebříčku WTA výrazně prohloubit. Devět titulů v jedné sezóně není náhoda. Odráží systémovou práci českého tenisu s mladými hráčkami, kvalitní trenérskou základnu a tradici, která sahá až ke Kvitové a Šafářové.

Přitom je důležité vnímat kontext. Česko nemá populaci ani finanční zázemí USA, Francie nebo Německa. Přesto pravidelně produkuje hráče a hráčky v TOP 50 obou žebříčků. Poměr počtu obyvatel k počtu profesionálních tenistů v elitních příčkách řadí Česko mezi nejúspěšnější tenisové země na světě. Žebříček je důkazem, který to měří přesněji než cokoli jiného.

Ekonomika žebříčku — prize money, bonusy a finanční dopad pozice

Víte, kolik hráčů ATP vydělalo v roce 2025 na kurtu více než milion dolarů? Rekordních 88. Před deseti lety to bylo méně než čtyřicet. Tento údaj mi připadá jako nejlepší ukazatel toho, jak moc se ekonomika tenisu za poslední dekádu proměnila, a jak zásadní roli v tom hraje žebříček.

Pozice v žebříčku přímo určuje, na jaké turnaje se hráč dostane a kolik na nich může vydělat. Hráč v TOP 10 má automatický vstup do hlavní soutěže všech turnajů a startuje z pozice nasazeného, což znamená, že v prvních kolech nenarazí na jiného nasazeného a má statisticky snazší cestu turnajem. Hráč na 80. místě se dostane na většinu turnajů, ale bez nasazení. Hráč na 150. místě bojuje o vstup přes kvalifikaci.

Carlos Alcaraz v roce 2025 vydělal na prize money přes 21 milionů dolarů a stal se lídrem výdělkového žebříčku ATP. Jannik Sinner skončil druhý s více než 19 miliony. Pro srovnání: Novak Djokovič za celou kariéru překročil hranici 190 milionů dolarů prizových. To je rekord v dějinách tenisu. Alcaraz, narozený po roce 2000, už překonal 60 milionů kariérních prize money a je prvním hráčem své generace, který této hranice dosáhl.

Předseda ATP Andrea Gaudenzi k tomu říká, že rok 2025 byl přelomový. Kompenzace hráčů, komerční příjmy, návštěvnost i globální sledovanost dosáhly historických maxim, a to díky dynamice, kterou přinesla reforma OneVision. Pro hráče mimo absolutní špičku je ale důležitější jiný trend: Challenger Tour dosáhl v sezóně 2026 rekordních 32,4 milionu dolarů na prize money, což představuje nárůst o 167 procent od roku 2022. To znamená, že i hráči mezi 100. a 250. místem žebříčku mají dnes výrazně lepší finanční podmínky než před čtyřmi lety.

Ekonomika žebříčku tak funguje jako pyramida: čím výše stoupáte, tím rychleji rostou příjmy. Ale základna pyramidy se rozšiřuje, a to je pro zdraví celého sportu klíčové.

Konkrétní čísla ilustrují, jak strmá ta pyramida je. Hráč na 100. místě žebříčku může za sezónu reálně vydělat kolem 500 tisíc dolarů z prize money. Hráč na 50. místě se pohybuje kolem milionu. A hráč v TOP 10 překračuje hranici pěti milionů, a to bez sponzorských smluv, které často představují násobek turnajových příjmů. Žebříček tedy není jen sportovní klasifikace, je to finanční mapa, která určuje životní standard profesionálního tenisty.

Alcaraz, který za kariéru překonal 60 milionů dolarů v prize money jako první hráč narozený po roce 2000, je důkazem, jak rychle se ekonomika tenisu akceleruje. Před dvaceti lety by takový výdělek v jeho věku byl nemyslitelný. Rostoucí prize money jsou přímým důsledkem toho, jak se žebříček, a turnaje, které ho tvoří, proměňují v globální byznys.

Kam směřuje tenisový žebříček — trendy a výhled

Podle ITF Global Tennis Report hraje na světě tenis přibližně 106 milionů lidí ve 199 zemích, což představuje nárůst z 84,4 milionu v roce 2019. David Haggerty, prezident ITF, vyhlásil cíl 120 milionů hráčů do roku 2030 a dosavadní tempo růstu naznačuje, že je dosažitelný. Co ale tento globální boom znamená pro žebříček?

Za prvé: větší talentová základna. Více hráčů na základně pyramidy znamená intenzivnější konkurenci na každém stupni, od juniorských turnajů přes Challengery až po hlavní okruh. Žebříček bude muset reflektovat rostoucí kvalitu hráčů mimo tradiční tenisové velmoci. Už teď vidíme vzestup hráčů ze zemí, které před dvaceti lety v tenise téměř nefigurovaly.

Za druhé: rekordní sledovanost posouvá ekonomické parametry. ATP Tour zaznamenala v roce 2025 rekordních 5,55 milionu živých diváků. Andrea Gaudenzi to komentuje vizí sportu se silnějšími základy než kdykoliv předtím, podpořenými rekordním růstem, který svědčí o potenciálu tenisu. Digitální audience Grand Slamů vzrostla o 22 procent od roku 2022, a právě online sledovanost bude pravděpodobně nejsilnějším motorem dalších reforem.

Za třetí: technologie. Žebříček se aktuálně počítá jednou týdně, ale v éře real-time dat existuje narůstající tlak na zavedení živého rankingu, podobně jako ho mají jiné sporty. ATP už experimentuje s "live rankingem" během turnajů, ale oficiální žebříček zůstává pondělní. Otázkou je, jak dlouho. Haggerty v kontextu ITF Global Tennis Report zdůraznil, že výrazný růst participace odráží proaktivní a trvalé úsilí národních svazů, a stejný přístup bude třeba aplikovat na modernizaci rankingového systému.

Čtvrtým trendem je proměna genderové rovnováhy. Podíl žen mezi tenisty celosvětově činí 40,3 procenta, tedy pokles ze 47 procent v roce 2019, i když absolutní počet hráček vzrostl. Pouze 24,3 procenta trenérů jsou ženy. ITF aktivně pracuje na tom, aby se tento poměr zlepšil, a jedním z nástrojů je právě žebříček WTA: čím viditelnější a prestižnější jsou pozice v ženském rankingu, tím silnější je motivace pro mladé sportovkyně vstoupit na profesionální okruh.

A pak je tu fenomén kopenhagénské studie z roku 2018, která zjistila, že tenis prodlužuje život v průměru o 9,7 roku. Výrazně více než plavání s 3,5 roku nebo běh s 3 roky. Tento údaj se stává jedním z nejsilnějších argumentů pro rozvoj tenisu jako celoživotního sportu a nepřímo posiluje význam žebříčku jako systému, který měří profesionální excelenci ve sportu s tak mimořádným zdravotním přínosem.

Často kladené otázky o tenisovém žebříčku