Když se řekne tenisová velmoc, většina lidí pomyslí na Španělsko, USA nebo Srbsko. Ale v organizovaném tenise — měřeném počtem registrovaných členů federace — je na prvním místě Německo. Deutscher Tennis Bund, zkráceně DTB, má přibližně 1,4 milionu registrovaných členů a je největší tenisovou federací na světě. Za devět let práce s tenisovými daty mě tohle číslo opakovaně fascinuje — a jeho důsledky pro žebříček jsou hlubší, než se na první pohled zdá.
DTB — 1,4 milionu členů a tradice organizovaného tenisu
Německý tenisový boom začal v osmdesátých letech díky Borisi Beckerovi a Steffi Grafové. Dva němečtí hráči na vrcholu mužského i ženského žebříčku současně — to byl motor, který přivedl miliony Němců na tenisové kurty. A na rozdíl od mnoha jiných zemí, kde tenisový zájem s odchodem hvězd poklesl, Německo si masovou participaci udrželo díky klubové infrastruktuře.
DTB operuje přes 9 000 tenisových klubů po celém Německu. Každý z nich nabízí organizovanou soutěž — ligový systém, turnaje, juniorské programy. Tato hustá síť zajišťuje, že tenis je v Německu dostupný prakticky v každém městě a vesnici. Pro srovnání: český tenisový svaz má výrazně méně registrovaných členů, ale produkuje neproporčně mnoho profesionálních hráčů na osobu — což svědčí o odlišném modelu rozvoje.
Členská základna DTB se v posledních letech stabilizovala po období poklesu. Pandemie paradoxně pomohla — tenis jako venkovní sport s přirozeným sociálním distancováním zažil boom zájmu. DTB zaznamenal nárůst nových členů v letech 2020-2022 a tento trend pokračuje i nyní.
Globální srovnání tenisových federací
DTB s 1,4 milionu členů vede globální žebříček federací, ale největší tenisová země z hlediska celkového počtu hráčů jsou Spojené státy s 23,8 milionu tenistů. Rozdíl je v definici — DTB počítá registrované členy klubů, USA počítá všechny, kdo hrají tenis alespoň jednou za rok. Poměr registrovaných hráčů k populaci je v Německu výrazně vyšší než v USA, což odráží silnější klubovou kulturu.
Velká Británie vede v podílu populace hrající tenis — 13,4 procenta Britů hraje tenis, což je nejvíce na světě v poměru k populaci. Wimbledon jako kulturní fenomén hraje v tomto čísle klíčovou roli — turnaj inspiruje miliony Britů k pravidelnému hraní, i když jen rekreačně.
ITF si stanovila cíl 120 milionů hráčů do roku 2030. David Haggerty, prezident ITF, zdůraznil, že významný růst participace odráží proaktivní a udržitelné úsilí národních asociací. S aktuálním počtem 106 milionů a trendem růstu je tento cíl realistický — ale vyžaduje pokračující investice do dostupnosti tenisu, zejména v Africe, jihovýchodní Asii a Latinské Americe.
Asijské federace zaznamenávají nejrychlejší růst. Čínský tenisový svaz investuje miliardy do infrastruktury, japonský svaz těží z úspěchů Naomi Ósakaové a indický tenis roste díky rostoucí střední třídě. Tento asijský boom se postupně promítá i do profesionálního žebříčku — v top 100 ATP a WTA je dnes více asijských hráčů než kdykoliv předtím.
Jak participace ovlivňuje žebříček — talentová základna
Souvislost mezi masovou participací a žebříčkovým úspěchem je statisticky prokazatelná, ale ne lineární. Německo s 1,4 milionu členů produkuje několik hráčů v top 100 ATP — Zverev je nejviditelnější příklad. Ale Česko s mnohem menší členskou základnou produkuje srovnatelný počet elitních hráčů.
Klíčový faktor není počet hráčů, ale kvalita talentového pipeline — systému, který identifikuje, rozvíjí a podporuje nadějné juniorky a juniory na cestě k profesionálnímu tenisu. Německo investuje enormní prostředky do šíře, Česko do hloubky. Obě strategie produkují profesionální hráče, ale s odlišnou efektivitou.
Haggerty zdůraznil, že investice do participace nejsou jen altruistické — jsou strategické. Více hráčů znamená širší talentovou základnu, z níž se rekrutují budoucí profesionálové. A více profesionálů znamená silnější žebříček a atraktivnější soutěž. Je to dlouhodobý cyklus, kde dnešní investice do juniorského programu v Česku nebo Německu přinese žebříčkové výsledky za deset až patnáct let.
Pro český tenisový svaz jsou data o globální participaci výzvou i příležitostí. S relativně malou populací nemůže Česko konkurovat Německu nebo USA v absolutních číslech. Ale může být efektivnější — produkovat více elitních hráčů na obyvatele než jakákoli jiná země. A dosavadní výsledky ukazují, že to funguje. V kontextu tenisového žebříčku je Česko důkazem, že kvalita talentového systému je důležitější než kvantita registrovaných hráčů.
Česká strategie rozvoje tenisu se liší od německé. DTB investuje do masové participace přes klubovou síť, český tenisový svaz se zaměřuje na identifikaci a rozvoj individuálních talentů. Český systém je elitářštější — menší počet hráčů dostává intenzivnější podporu, což maximalizuje šanci na proniknutí na profesionální okruh.
Obě strategie mají výhody i nevýhody. Německý model produkuje větší základnu rekreačních hráčů generujících příjmy pro kluby. Český model produkuje více profesionálních hráčů na osobu, ale s menší rekreační základnou. Ideální systém by kombinoval oba přístupy.
Trenéři z různých zemí studují český model jako příklad efektivity. Jak země s deseti miliony obyvatel produkuje pět titulů ATP a devět titulů WTA v jedné sezóně? Odpověď spočívá v kombinaci silné antukové tradice, kvalitních trenérů, klubové infrastruktury a kulturního důrazu na tenis.
Budoucnost globální tenisové participace závisí na několika faktorech. Dostupnost kurtů, cenová přístupnost, kvalita trenérů a kulturní vnímání tenisu — to vše ovlivňuje, kolik lidí bude hrát tenis v roce 2030. ITF cíl 120 milionů hráčů je ambiciózní, ale dosažitelný, pokud budou pokračovat trendy z posledních pěti let.
Pro žebříček má globální participace dlouhodobý dopad. Více hráčů v Africe, Asii a Latinské Americe znamená širší talentovou základnu, silnější konkurenci na profesionálním okruhu a v konečném důsledku vyšší kvalitu tenisu. Žebříček roku 2036 bude pravděpodobně mnohem diverzifikovanější z geografického hlediska než dnešní — a to je dobře pro sport jako celek.
