Český tenis žije zlatou érou. V sezóně 2025 čeští hráči získali 5 titulů na ATP Tour. Lehečka v Brisbane, Macháč v Acapulcu, Menšík v Miami — a české tenistky přidaly 9 titulů na WTA, čímž se Česko zařadilo na druhé místo v počtu ženských titulů za sezónu, hned za Spojené státy s 27 tituly. Za devět let, co sleduji tenisové žebříčky, jsem nezažil období, kdy by české jméno v první padesátce žebříčku nebylo. A přesto, jedna věc českému tenisu stále chybí.
Česká republika nikdy neměla mužskou světovou jedničku. Ivan Lendl, jediný český tenista na čele mužského žebříčku, reprezentoval Československo a později Spojené státy. U žen je situace jiná: Karolína Plíšková byla v roce 2017 jedničkou WTA. Ale v mužském singlu čeká Česko na svého prvního krále žebříčku.
Jestli to bude Lehečka, Macháč nebo Menšík, ukáže čas — jisté ale je, že aktuální generace má k tomuto cíli nejblíže v historii. V následující analýze projdu aktuální pozice českých hráčů a hráček, historické milníky a pokusím se odpovědět na otázku, proč Česko na mužskou jedničku stále čeká, a jestli se to může změnit.
Aktuální pozice českých tenistů v žebříčku ATP
Před pěti lety byste v první padesátce žebříčku ATP nenašli víc než jednoho Čecha. Dnes jich tam najdete tři, a to je číslo, které mluví samo za sebe. Český mužský tenis prochází generační explozí, kterou jsem ve své analytické praxi nezažil.
Jiří Lehečka je z české trojice žebříčkově nejstabilnější. Jeho titul v Brisbane na začátku sezóny 2025 potvrdil schopnost vyhrávat turnaje na hlavním okruhu a jeho postupný růst žebříčkem kopíruje trajektorie budoucích členů TOP 10. Lehečka sbírá body konzistentně, nemá dramatické výkyvy, ale ani stagnace. Je to typ hráče, kterého žebříčkový systém odměňuje: pravidelné výsledky na středních a větších turnajích.
Tomáš Macháč je jiný příběh. Jeho titul v Acapulcu v roce 2025 přišel v období, kdy málokdo očekával průlom na ATP 500 úrovni. Macháč je hráč s obrovským talentem a nepředvídatelnou formou, v jednom týdnu porazí hráče z TOP 5, v dalším prohraje v prvním kole Challengeru. Pro žebříček je tohle profil, který osciluje: prudké skoky nahoru po dobrém výsledku, pozvolné sestupy po slabších obdobích. Z analytického pohledu je Macháč typem hráče, který potřebuje žebříčkovou stabilizaci — a ta přichází s věkem a zkušenostmi. Pokud se mu podaří eliminovat propady, jeho strop je výrazně výš než současná pozice.
Jakub Menšík je nejmladší z trojice a jeho titul na Masters v Miami v roce 2025 byl signálem, že český tenis má před sebou minimálně dekádu na vysoké úrovni. Menšíkova pozice v žebříčku odráží jeho raný vstup na profesionální scénu, sbírá body rychle, ale stále buduje základnu, ze které bude obhajovat v dalších sezonách. Na rozdíl od Lehečky a Macháče vstoupil na hlavní okruh prakticky bez přechodného období na Challengerech — jeho talent byl tak evidentní, že přeskočil fázi, kterou většina hráčů prochází dva až tři roky.
Všichni tři čeští hráči mají odlišné obhajobací profily pro sezónu 2026. Lehečka obhajuje Brisbane (250 bodů), Macháč Acapulco (500 bodů), Menšík Miami (1000 bodů). Paradoxně má nejnáročnější obhajobu nejmladší z nich. Masters titul je obrovský bodový balík, který se v dalším roce musí alespoň částečně nahradit. Jak si s tím každý z nich poradí, určí jejich pozice na konci sezóny.
Statistika, která mě jako analytika fascinuje: v sezóně 2025 čeští hráči porazili soupeře z TOP 10 celkem devatenáctkrát. Tohle číslo ukazuje, že česká trojice nesbírá body jen proti slabším soupeřům na menších turnajích, vyhrávají zápasy, na kterých záleží, proti hráčům, kteří definují špičku žebříčku.
Mimo hlavní trojici stojí za pozornost i další čeští hráči v žebříčku. Česko má stabilně 6—8 hráčů v první dvoustovce ATP, což je vynikající poměr k velikosti populace. Hloubka českého tenisu je jedním z důvodů, proč se čeští hráči prosazují, konkurenční prostředí na domácích turnajích je vysoké a mladí hráči mají motivaci z úspěchů svých vrstevníků.
České tenistky v žebříčku WTA — sezóna 2026
České tenistky mají na WTA Tour tradici, kterou málokterá země dokáže napodobit. Devět titulů WTA v sezóně 2025 je číslo, které řadí Česko na druhé místo globálně — za USA s 27 tituly, ale před všechny ostatní tenisové velmoci. A to hovoříme o zemi s deseti miliony obyvatel.
Linda Nosková patří k nejtalentovanějším hráčkám své generace. Její žebříčková pozice v sezóně 2026 odráží postupný přechod od juniorské hvězdy k etablované hráčce na hlavním okruhu. Nosková má agresivní styl hry, který se na rychlých površích projevuje výsledky odpovídajícími TOP 20, a na antuce ještě hledá konzistenci.
Karolína Muchová je případ, kdy talent a žebříček nemusí být v souladu. Po zdravotních problémech a operaci zápěstí bojovala s návratem a obhajobou bodů z období, kdy patřila k nejlepším na světě. Muchová na svém nejlepším dni porazí kohokoli — její variabilní styl hry s krátkými míči a netypickými úhly je unikátní na celém okruhu WTA. Ale žebříček neodměňuje jednotlivé dny, nýbrž celoroční konzistenci. Její příběh je ukázkou toho, jak obhajoba bodů a zdravotní pauzy mohou komplikovat kariéru i extrémně talentované hráčce.
Bejleková, Havlíčková a další mladé české tenistky postupně pronikají do první stovky WTA. Česko má jednu z nejsilnějších tenisových akademií v Evropě a tradici výchovy ženských talentů, která sahá od Navrátilové přes Novotnou a Kvitovou až po současnou generaci. Šířka základny je důvodem, proč čeští tenisté a tenistky pravidelně figurují v žebříčku, nejde o ojedinělé talenty, ale o systém, který talenty produkuje.
Za zmínku stojí jeden fenomén, který je v českém ženském tenise výraznější než jinde: versatilita. České hráčky tradičně zvládají všechny povrchy. Kvitová dominovala na trávě, Krejčíková vyhrála Roland Garros na antuce, Plíšková excelovala na tvrdém povrchu. Tato povrchová všestrannost se přímo promítá do žebříčku, protože hráčka, která sbírá body na všech površích, má stabilnější pozici než specialistka na jeden povrch.
Pro český ženský tenis je klíčovým žebříčkovým ukazatelem počet hráček v TOP 50 WTA. V posledních pěti letech se tento počet pohyboval mezi třemi a šesti, což je z pohledu populační velikosti výjimečné. Trenéři a funkcionáři Českého tenisového svazu to připisují kombinaci kvalitních tréninkových center, tradice a vzorů, mladé hráčky vyrůstají v prostředí, kde je profesionální tenisová kariéra realistickým cílem, nikoli vzdáleným snem.
Historické milníky — Lendl, Plíšková a cesta k jedničce
21. února 1983 se Ivan Lendl stal světovou jedničkou ATP. Pro československý tenis to byl historický moment — a zároveň moment, který se pro Českou republiku jako nezávislý stát nikdy nezopakoval. Lendl je jediný český (respektive československý) tenista, který dosáhl této pozice v mužském singlu.
Lendlova dominance v žebříčku trvala dlouho. Na pozici jedničky strávil celkem 270 týdnů a jeho éra na čele spadá do období, kdy soupeřil s Johnem McEnroem, Jimmym Connorsem a Matsem Wilanderem. Lendl přinesl do tenisu analytický přístup k fyzické přípravě, který byl ve své době revoluční, a který se odrazil v jeho žebříčkové konzistenci. Na rozdíl od mnohých soupeřů nečekal na inspiraci: metodicky sbíral body turnaj za turnajem, Masters za Mastersem.
Co dělá Lendla zajímavým z pohledu žebříčkové analýzy, je jeho bodový profil. Lendl nevyhrával Wimbledon — nikdy ho ani nevyhrál, ale kompenzoval to dominancí na ostatních površích. Jeho žebříčkový součet byl tak vysoký díky konzistenci na tvrdém povrchu a antuce, že absence wimbledonského titulu na jedničku neměla vliv. Tenhle příběh ukazuje, že cesta na čelo žebříčku nevyžaduje dokonalost na všech frontách, stačí excelence tam, kde se body sbírají nejefektivněji.
Na ženské straně je příběh odlišný. Karolína Plíšková dosáhla jedničky WTA v červenci 2017, a stala se tak jedinou Češkou, která tuto pozici držela v éře nezávislé České republiky. Její pobyt na jedničce byl kratší než Lendlův, ale symbolicky stejně důležitý. Plíšková dokázala, že český ženský tenis může produkovat hráčky absolutní špičky, nejen semifinalistky a čtvrtfinalistky. Před Plíškovou se jedničce nejblíže přiblížila Petra Kvitová, dvojnásobná wimbledonská šampionka, která se dostala na druhé místo žebříčku.
Jack Kramer, první výkonný ředitel ATP, kdysi řekl, že tenisté musejí být nasazováni podle spravedlivých kritérií a spravedlivého žebříčku. Pro české hráče tenhle princip platí dvojnásob — v malé zemi bez obrovských tenisových akademií amerického nebo francouzského typu musí každý bod přijít z reálného výkonu na kurtu, bez výhody domácího publika na desítkách turnajů.
Česká tenisová historie v žebříčku zahrnuje i deblové úspěchy. Jana Novotná, Helena Suková a v nedávné době Barbora Krejčíková dosáhly jedničky v deblovém žebříčku WTA. Krejčíková navíc vyhrála Roland Garros v singlu i deblu ve stejném roce (2021), což je výkon, který se v žebříčku odráží dvojnásob, body z obou soutěží.
Historické milníky českého tenisu v tenisovém žebříčku zahrnují i týmové úspěchy. České tenistky šestkrát vyhrály Fed Cup (dnes Billie Jean King Cup) v období 2011—2018, což je série, která nemá v moderním tenise obdobu. Tyto týmové úspěchy sice přímo neovlivňují singlový žebříček, ale vytvářejí kulturní prostředí, ve kterém mladí hráči a hráčky vnímají reprezentaci jako prestiž — a to se pozitivně promítá do individuální motivace.
Mladá generace — Menšík, Samson a budoucnost českého tenisu
Když sleduji data o věku hráčů v první stovce ATP, vidím jasný trend: průměrný věk klesá a Česko je jedním z tahounů tohoto posunu. Menšík vstoupil do TOP 100 v osmnácti, Lehečka a Macháč se tam etablovali před dvacátými pátými narozeninami. Česká tenisová škola produkuje hráče, kteří jsou připraveni na profesionální okruh dříve než jejich předchůdci.
Jakub Menšík si zaslouží samostatnou pozornost. Jeho titul na Masters v Miami v roce 2025 ho posunul do žebříčkové pozice, kde se ocitl ve společnosti hráčů o pět až deset let starších. Pro Menšíka to znamená, že v sezóně 2026 obhajuje 1000 bodů z Miami, obrovský tlak na teenagera, ale zároveň důkaz, že patří na tuhle úroveň. Jeho fyzická vyspělost a mentální odolnost jsou výjimečné pro jeho věk.
Vedle hlavní trojice roste další vrstva českých talentů. Dalibor Svrčina, Tomáš Macháč v deblových soutěžích a mladí hráči z českých tenisových center postupně pronikají na Challenger Tour. Šířka generace je důležitá, nejde o jednoho či dva izolované talenty, ale o skupinu hráčů, kteří se navzájem motivují a posouvají. V historii českého tenisu tenhle efekt fungoval opakovaně: generace Berdych-Štěpánek se navzájem tlačila k lepším výsledkům, generace Kvitová-Plíšková-Šafářová udělala totéž na WTA.
Na ženské straně mladé generace vyniká Sára Bejleková, jejíž vstup do profesionálního tenisu sledují čeští fanoušci s nadějí. Havlíčková přidává hloubku ženské části žebříčku a ukazuje, že česká tenisová škola neprodukuje pouze jednu hvězdu za dekádu, ale průběžný proud talentů.
Pro budoucnost českého tenisu v žebříčku je klíčový přechod z Challengerů na hlavní okruh. Čeští hráči mají v tomto ohledu výhodu: blízkost evropských turnajů snižuje cestovní náklady a Český tenisový svaz poskytuje podporu prostřednictvím tréninkových programů, které cílí na hráče v přechodové fázi. Prize money na Challenger Tour dosáhly v sezóně 2026 rekordních 32,4 milionu dolarů, nárůst o 167 % od roku 2022 — což zlepšuje ekonomickou udržitelnost kariéry i pro hráče mimo elitní stovku. Ale konkurence je globální a český tenista musí sbírat body ve stejném systému jako hráči z USA, Španělska nebo Austrálie, bez úlev a bez zkratek.
Z analytického pohledu je nejzajímavější otázkou, jestli některý z českých hráčů pronikne do TOP 5 v průběhu sezóny 2026. Lehečkova konzistence, Macháčův talent na velké zápasy a Menšíkova trajektorie růstu — každý z nich má jinou cestu, ale cíl je stejný. A žebříček je přesně ten nástroj, který ukáže, kdo z nich tuhle cestu zvládne nejlépe.
Proč Česko dosud nemělo mužskou jedničku — analýza
Tahle otázka se mi vrací znovu a znovu: proč Česko, země s tak silnou tenisovou tradicí, dosud nemělo mužskou jedničku jako nezávislý stát? Odpověď není jednoduchá, ale data nabízejí několik vysvětlení.
Prvním faktorem je načasování. Ivan Lendl dosáhl jedničky v roce 1983, tedy v éře Československa. Po rozdělení federace v roce 1993 nastoupila generace českých hráčů, kteří dosahovali solidních výsledků. Korda, Štěpánek, Berdych, ale žádný z nich nedosáhl na absolutní špičku žebříčku. Berdych se dostal na čtvrté místo ATP v roce 2015, což je nejlepší výsledek českého hráče po Lendlovi. Čtvrté místo je výjimečné, ale ne jednička.
Druhým faktorem je konkurenční prostředí. Období 2004—2022 ovládli Federer, Nadal a Djokovič tak absolutně, že prostor pro novou jedničku prakticky neexistoval. I kdyby český hráč měl úroveň na TOP 3, musel by překonat tři z nejlepších tenistů všech dob. Tohle nebyl problém specificky český, celá jedna generace hráčů z různých zemí nikdy nedosáhla na jedničku právě kvůli Big Three. Andy Murray, čtvrtý z „velké čtyřky“, strávil na jedničce jen 41 týdnů — a to byl britský hráč s rozpočtem a zázemím několikanásobně převyšujícím české standardy.
Třetím faktorem je velikost populace a s ní spojená hloubka tenisové základny. Česko má deset milionů obyvatel, ve srovnání se Španělskem (47 milionů), Francií (67 milionů) nebo USA (330 milionů) je talentová základna významně menší. To neznamená, že Česko nemůže produkovat jedničku — Srbsko s podobnou populací ji má v Djokovičovi. Ale pravděpodobnost je nižší a vyžaduje výjimečnou souhru talentu, tréninku a načasování.
Čtvrtý faktor je strukturální. České tenisové centrum v Prostějově a další akademie produkují skvělé hráče, ale finanční zázemí pro vývoj jedničky, celoroční tréninky v optimálních podmínkách, cestování s kompletním týmem, špičková regenerace — vyžaduje investice na úrovni, kterou české prostředí historicky neumožňovalo. Současná generace to má jednodušší díky vyšším prize money na Tour a lepším sponzorským smlouvám. Andrea Gaudenzi, předseda ATP, označil rok 2025 za přelomový z hlediska finančních podmínek pro hráče, a čeští tenisté z tohoto trendu profitují stejně jako ostatní.
Pátý faktor, o kterém se mluví méně, je tréninkové prostředí mimo Česko. Řada světových jedniček se formovala v tenisových akademiích ve Španělsku, Francii nebo USA, kde mají přístup ke specializovanému zázemí a sparingovým partnerům nejvyšší úrovně. Čeští hráči historicky trénovali převážně doma, což má výhody (nižší náklady, rodinné zázemí) i nevýhody (menší konfrontace se světovou špičkou v tréninku). Menšík a Macháč tento vzorec mění — oba tráví více času na zahraničních tréninkových bázích, což jejich žebříčkový růst podporuje.
Aktuální trojice Lehečka-Macháč-Menšík má objektivně lepší výchozí pozici než kterákoli předchozí generace českých tenistů. Jsou mladší při vstupu do TOP 50 než Berdych nebo Štěpánek, mají lepší finanční podmínky a éra Big Three je u konce. Celková roční kompenzace hráčům ATP dosáhla v sezóně 2025 rekordních 269,6 milionu dolarů a rekordních 88 hráčů vydělalo více než milion dolarů na prize money, finanční podmínky pro rozvoj kariéry jsou lepší než kdykoli v historii. Jestli některý z nich dosáhne jedničky, záleží na faktorech, které žebříček neumí předpovědět: zdraví, motivace a schopnost zvládat tlak po celou sezónu. Ale podklady pro tento cíl jsou silnější než kdykoli předtím.
Jednu věc ale musím říct na rovinu: cesta na jedničku vyžaduje více než talent a dobré podmínky. Vyžaduje schopnost vyhrávat Grand Slamy — protože bez grandslamových titulů je matematicky téměř nemožné naakumulovat dostatek bodů na jedničku a zároveň ji udržet. Lehečka, Macháč ani Menšík dosud grandslamové finále nehráli. Tohle je ten krok, který odděluje excelentní hráče od historických jedniček, a teprve čas ukáže, jestli ho některý z nich dokáže udělat.
